Společnost sester Ježíšových

„Vy však náležíte Kristu.“

Rozhovor s P. Kunertem SJ pro časopis Jezuité

SPOLEČNOST VYROSTLA Z EXERCICIÍ

Nedávno slavila Společnost sester Ježíšových třicáté výročí svého založení. Využili jsme této příležitosti a požádali jsme o rozhovor českého jezuitu Roberta Kunerta, zakladatele a dlouholetého duchovního vůdce tohoto mladého řeholního společenství.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Když jste v roce 1957 tajně vstoupil do jezuitského řádu, jak to změnilo váš život?

Bylo to v době, kdy církev zažívala velké pronásledování a útlak, a tak můj vstup se odehrál skutečně v tajnosti. Věděli o něm jen tři nebo čtyři jezuité, z ostatních lidí nikdo. Moje matka se to např. dozvěděla až po mém útěku do Rakouska. Můj novicmistr P. Kučera mi kladl na srdce, abych navenek nijak neměnil svůj život. Protože jsem měl spoustu různých zájmů (hudbu, filatelii, esperanto, plochou dráhu…), pokračoval jsem v nich dál, i když s menší intenzitou. Vnitřně jsem se však začal s velkou chutí přeorientovávat podle rad svého novicmistra a P. Sukopa. Měl jsem s nimi kontakt během svého noviciátu asi osmkrát. Všechno muselo být utajené. Navíc jsem získal nového přítele v osobě Josefa Jakubce, který byl také mladým jezuitou. S ním jsem pak trávíval neděle. I když to byla nepříznivá doba pro rozvoj povolání, naučila mě cenným věcem, např. setkávat se s Bohem ve všech věcech, tak jak to ukazuje sv. Ignác. Všechno jsem bral opravdově. Zabýval jsem se jen podstatnými věcmi, zbytek mě učil život sám.

První sliby jste složil ve východních Čechách v roce 1962 a pět let na to jste emigroval do Rakouska. Jak k tomu došlo a co vás k tomuto zásadnímu rozhodnutí přivedlo?

Můj noviciát nakonec trval pět let. Těsně před tím, než jsem měl 1. listopadu 1959 skládat sliby, byli otcové jezuité z Králík pozavíráni a připravoval se s nimi velký monstrproces. Žil jsem tehdy ve velké nejistotě. O tom, co se stalo, jsem se dozvěděl až v lednu 1960. Boží Prozřetelnost mě ale vedla i v další době mého nesnadného čekání. V květnu 1962 jsem se v Dobrušce při vojenském cvičení setkal „náhodou“ s P. Slavíkem SJ. Ten mě měl po návratu z vězení vyhledat a zjistit, jak to se mnou stojí. Tak se stal P. Slavík mým dalším průvodcem a zároveň učitelem teologie. Tato tajná studia byla ale pro mne příliš zdlouhavá. Vždyť už jsem měl 34 let. Dlouho jsem ho prosil, abych se mohl tzv. ztratit do zahraničí a pořádně vystudovat. Chtěl jsem už konečně být knězem! Po dlouhém přemlouvání svolil. Prý si musím být ale stoprocentně jistý, že mě nechytí… Získal jsem kontakt na své přátele do Německa a s jejich pomocí jsem se v červenci 1967 dostal do Vídně. Vycestoval jsem legálně do Bulharska, v Bělehradě jsem ovšem vystoupil z vlaku a nabral bez dovolení opačný směr na západ, až do Lublaně. V noci na svátek sv. Ignáce jsem dramatickou, krkolomnou cestou přes pohoří Karavanky přešel do Rakouska. Byl jsem na svobodě.

Mimochodem, jak vás přijali rakouští jezuité? Nebyli nedůvěřiví? Čím se vám podařilo je přesvědčit, že nejste nějaký podvodník, ale řeholní spolubratr?

No samozřejmě. Trvalo to dost dlouho. Ještě po dvou letech se mi svěřil jeden spolubratr, že mi nevěřili. Měli prostě strach, že jsem špion z Východu. Neměli vůbec ponětí o tom, jak to u nás chodí, jak pevná je železná opona. Jejich rezervovanost byla pro mě dost bolestivá. Když se k tomu přidá ještě vykořenění z domova a status uprchlíka, nebylo to na začátku zrovna jednoduché. Měl jsem ale jasno, co chci. Pro svůj vznešený cíl – kněžství – jsem dokázal hodně obětovat.

Teologii jste pak vystudoval v Innsbrucku a tam také přijal svěcení. Když jste se stal knězem, neuvažoval jste o tom, že byste se vrátil do Československa?

To mě ani nenapadlo. V Československu bylo sice období uvolnění kolem Pražského jara 1968, ale pak se železná opona zase zavřela. Bolševici byli tak krutí, že na mou primici v červenci 1970 nemohla přijet ani má matka, ani nikdo z příbuzných. Ač jí to původně slíbili, nakonec se jí vysmáli. Když jsem tehdy v roce 1967 odcházel, počítal jsem s tím, že se už do Čech nikdy nevrátím.

Pak jste krátce působil u českých krajanů v Londýně. Proč jste tam nezůstal déle?

Na své první velké kněžské působiště jsem se velmi těšil. Za chvíli jsem byl v Londýně jako doma. Mou prioritou bylo opravdu kněžské působení, a ne tolik podpora společenských a politických aktivit, ke kterým toto krajanské středisko Velehrad směřoval můj spolubratr P. Lang SJ. Věnoval jsem se výlučně pastorační činnosti, měl jsem pravidelné relace v radiu BBC. Různé pohledy na pojetí pastorace se neobešly bez neshod. Nakonec to vyřešil Pán Bůh. Onemocněl jsem a mé zdravotní potíže vyvrcholily akutní operací páteře v Innsbrucku. Lékaři, kteří mě zachránili před ochrnutím, mi pak Anglii pro její vlhké podnebí úplně zakázali.

Jak vzpomínáte na léta strávená u křížových sester v Tyrolsku a Vorarlbergu?

Ke křížovým sestrám jsem se dostal během své rekonvalescence v Innsbrucku. Léčil jsem se v jejich sanatoriu. Jejich provinční představená si mě vyžádala, abych se u nich ujal práce spirituála a rektora kostela v provinčním domě v Hallu. Tehdy jsem začal dávat exercicie a vůbec jsem se mohl prohloubit ve svém duchovním životě. Jsem za to křížovým sestrám velmi vděčný. Jezdíval jsem po celém Tyrolsku a Vorarlbergu a věnoval se intenzivně sestrám i novickám. Prožil jsem s nimi mnoho pěkného, ale také náročného. Protože jsem vedl sestry vždy přímočaře ke Kristu, některým má činnost přestala časem vyhovovat. Proto mě P. provinciál po osmi letech pověřil jinou činností.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak se dostáváme k otázce, která mne a jistě i naše čtenáře velmi zajímá. Před třiceti lety jste na svátek zakladatele jezuitů sv. Ignáce v rakouském Klagenfurtu založil nové řeholní společenství, které přijalo název Společnost sester Ježíšových (SSJ). Vy ale často zdůrazňujete, že jste se proti tomu dlouho vzpíral. Jak k tomu tedy došlo?

To byla dlouhá a napínavá historie. Některé z těch, které mě znaly z Tyrolska, zaujalo mé duchovní vedení. Když jsem odešel do Korutan, zjistily, že by rády v tomto směru pokračovaly. Vyhledaly mě a prosily, abych jim pomohl zařadit se do některé z řeholních společností. Nenašly však nic, co by odpovídalo jejich touze. O tom, že mě Bůh ke vzniku SSJ vyvolil, svědčí to, že jsem se ze začátku dlouho bránil zakládat něco pro ženy, které hledaly svoje „magis“. Ne, že bych měl z toho strach, ale necítil jsem se na to. Nešlo mi o nějaké lidské jednání. Musel mě proto Duch Svatý „přemoci“, abych pochopil, že za tím stojí Bůh a že si to přeje.

Více povolání než v Rakousku nakonec bylo v Čechách a na Moravě. Kolik má Společnost v současné době členek a kde působí?

Společnost se po svém vzniku deset let krystalizovala v Rakousku. Během této doby získala i první církevní schválení. Po otevření hranic v Československu (1989) se začala rozrůstat. Zvláště první léta zažívala veliký rozkvět. Její noviciát v Moravské Húzové byl přeplněný mladými dívkami. Během let nabyla Společnost zkušenosti a zralost, a tak v roce 2002 byla římským schválením oficiálně přijata mezi řeholní společnosti. V dnešní době má Společnost 38 sester, 9 v Rakousku a 29 u nás. Sestry působí v malých komunitách ve Vídni, Klagenfurtu, Olomouci, Kožušanech u Olomouce, Praze, Hradci Králové, Olešné u Nového Města, Ústí nad Orlicí a v Českém Těšíně. Prostým a jednoduchým způsobem života uprostřed lidí vydávají svědectví o Bohu a jeho lásce. Kladou důraz na hluboký vztah k Bohu i na srdečné a pevné společenství mezi sebou. Nápadným rysem sester je, že nenosí hábit. Přesto jsou však svým oblečením snadno rozpoznatelné jako řeholní osoby. Nevedou vlastní díla, ale pracují v různých zaměstnáních, např. v církvi, ve zdravotnictví, školství. Apoštolát duchovních povolání je jejich prioritou.

Nové společenství přijalo za svou ignaciánskou spiritualitu. Jezuité nemají a nikdy neměli ženskou větev. Přesto inspirovala tato spiritualita i celou řadu žen…

Společnost vyrostla z exercicií. První sestry byly raženy mým pohledem na ignaciánskou spiritualitu. Zasáhlo je to natolik, že měly touhu žít z těchto základů. Samozřejmě, že musely spiritualitu sv. Ignáce přizpůsobit sobě. Nemohly ji přece žít jako jezuité. Tím je i zdůvodněno, proč je Společnost nezávislá na Tovaryšstvu Ježíšovu. Vychází z ignaciánské spirituality, ale má své vlastní charisma. Ideál sv. Ignáce se odráží v Konstitucích SSJ. Je to především zaměření na Krista, rozjímavý život v činnosti, indiference, „magis“ ve službě Bohu, cesta pokory, touha pomáhat druhým k Bohu, láska k církvi, úcta k Panně Marii. Ignaciánská spiritualita ale nemá přínos jen pro samotné sestry. Vždyť se věnují i druhým lidem, na spirituální rovině zejména ženám. Svou duchovní zkušeností mohou mnohým zprostředkovávat správnou orientaci.

Dnes žijete opět v České republice v olomouckém domě, kde má Společnost ústředí…

Moje činnost jako jezuity se během let zaměřila výlučně na spirituální práci se sestrami SSJ. Byl jsem pro to určen svými představenými. Už dříve jsem přitom delší dobu pobýval v Čechách. Protože se rozšířily mé zdravotní potíže, požádal jsem své představené, abych se mohl vrátit natrvalo do české provincie. Sestrám mohu dál sloužit jako kněz, ale na větší činnost (dávání exercicií, cestování) už nestačím. Mým hlavním posláním je modlitba. Pamatuji v ní na české i rakouské jezuity, na sestry i na další potřeby církve.

Ptal se Jan Regner SJ

P. Robert Kunert SJ se narodil 29. dubna 1933 v Dolní Čermné. Absolvoval gymnázium v Hradci Králové a v Lanškrouně, pak v letech 1952-1967 pracoval jako dělník, později jako technický pracovník ve Východočeských papírnách v Lanškrouně (kromě let 1953-1955, kdy byl u PTP v dolech na Kladně). Na konci roku 1957 tajně vstoupil do jezuitského řádu. První sliby složil v Dobrušce 19. května 1962 a po pěti letech na to odešel ilegálně do Rakouska. V letech 1967-1972 studoval teologii na univerzitě v Innsbrucku, kde v roce 1970 také přijal kněžské svěcení. Dva roky poté mu bylo uděleno rakouské státní občanství. V letech 1972-1973 krátce působil u českých krajanů v Londýně, v letech 1974-1980 byl spirituálem křížových sester v Tyrolsku a Vorarlbergu. V roce 1975 byl aplikován do Rakouské provincie SJ. Na začátku roku 1978 složil poslední sliby v Innsbrucku. V letech 1980-1996 byl v komunitě SJ v Klagenfurtu a působil jako rektor jezuitského kostela. Na svátek sv. Ignáce 1981 založil v Klagenfurtu Společnost sester Ježíšových a stal se spirituálem této nové řeholní společnosti. V letech 1996-2009 byl členem komunity na jezuitském provincialátu ve Vídni, od konce roku 2009 je opět v České republice a bydlí v olomouckém Centru SSJ.

(Bulletin Jezuité, 3/2011, ročník XX, str. 14-18)