Řeč na rozloučenou sr. Marie Čeganové

„Dej mi jen svou milost a kříž, to mi stačí!“

 

Milý Otče Roberte, takto se dá skutečně charakterizovat nejvnitřnější postoj Tvého srdce. My, sestry, které jsme Tvůj život mohly léta doprovázet zblízka, jsme zakoušely, jak se tato slova na Tobě naplňují až po okraj.

Toto Tvé heslo vzniklo v roce 1964. Tehdy jsi jako jednatřicetiletý tajný Ježíšův tovaryš vybojoval v exerciciích svůj velký zápas se strachem a beznadějí budoucnosti. Věděl jsi, že k dobrovolnému a vědomému přijetí kříže – tak jak je to synu sv. Ignáce vlastní – potřebuješ nutně Boží milost, dar shůry. Sám ze sebe bys tohoto přijetí kříže nebyl schopen, Bůh to musel udělat za Tebe.

A tak se Tvé životní motto stalo pro Tebe vyjádřením snahy jít dopředu, nenechávat si něco jen pro sebe, nabídnout a dát všechno, stát se ochotným nástrojem v ruce Boží, nebránit se, nepřekážet vůli Boží, která se má na Tobě projevit a skrze Tebe na druhých, tak jak to s sebou postupně přinášel život…

Tvou největší radostí byla milost kněžství, Tvým největším štěstím být jezuitou, plně náležet Pánu. Z nich všechno ve Tvém životě vycházelo. Byl to nosný základ, na kterém jsi dovolil Bohu stavět. Rád jsi nám opakoval moudrost svého novicmistra P. Františka Kučery: „Roberte, nejdůležitější je, aby ses nikdy neodtrhl od Boha.“ Tady asi někde zapustilo hluboké kořeny Tvé přímé nasměrování na Krista.

Pro milost svého povolání jsi dokázal obětovat všechno, co by Tě od něho mohlo nějak zdržovat nebo ho rozmělňovat: nejprve své četné záliby a zájmy, např. hudbu, kterou jsi tak miloval; postupně své zázemí, domov, své vlastní postavení, jméno až po naprosté strávení svých sil a svého života ve službě Božímu království. Měl jsi jasný, vznešený, velký a krásný cíl, ke kterému Tě dlouhou cestou vedla pevná touha.

Tak jako jsi miloval své povolání, dokázal ses nasazovat a nešetřit se i pro povolání další. Toužil jsi druhým předat svou radost ze služby Bohu. Jak ses radoval, když se stal knězem také Tvůj synovec Jan! Nebál ses upozornit na Boží volání. Byl jsi přesvědčen, že Bůh povolává ve spolupráci s lidmi. Díky své vnímavosti a trpělivosti jsi pomohl objevit tento dar každé z nás i mnoha jiným. Naučil jsi nás mít rád Boha, církev, službu v ní a pro ni, protože povolání je vždy darem pro druhé.

Byl jsi pro nás Otcem, který pevnou rukou a srdečným slovem téměř 40 let vytvářel naše zázemí. Nikdy jsi však neupozorňoval na sebe. Věděl jsi velmi dobře, kdo je pravým zakladatelem Společnosti a v čích službách stojíš. Proto jsi mohl s takovou odevzdaností v posledních létech přijímat obtíže nemoci a stáří, které Ti už znemožňovaly podílet se přímo na chodu Společnosti. Tvůj zdravotní stav Tě vedl stále více do samoty s Tvým Pánem. On dobře rozuměl Tvému srdci, když ústa nemohla vyjádřit, co cítí. Tato tvoje modlitba a oběť byly pro nás jedinečnou hradbou, to jsme vnímaly všechny.

Tvůj odchod na věčnost bezprostředně po mši svaté, kterou sloužil u Tvého lůžka Tvůj spolubratr, byl vyvrcholením Tvého požehnaného kněžského života. Úsměv, se kterým jsi vítal příchod svého Pána, v sobě odrážel krásu toho, co oko nevidělo a ucho neslyšelo… Stal se pro nás hlubokým stvrzením Tvého častého povzbuzování: „Sestry, vyplatí se to!“

Milost a kříž – dvě vyjádření jedné skutečnosti Tvého života. Kéž je dobrý Bůh, Otče Roberte, Tvou odměnou za vše, co jsi pro nás udělal.