Promluva O. biskupa Hrdličky

Přátelé, s velkou pokorou se odvažuji vyslovit po doznění Božího slova pár svých slov lidských k uctění památky vzácné duše, s kterou se loučíme a která překročila práh do plnosti.

Již na sklonku života si zesnulá sr. Marta Kaniová, sestra Ježíšova, vybrala z Písma sv. právě ty texty, které chtěla, aby zazněly ve mši sv. při jejím pohřbu. Ta chvíle nastala a my jsme právě těmto úryvkům naslouchali, jako by v nich byl odkaz celého života i této naší sestry, která stála u samých základů vzniku řeholní společnosti sester Ježíšových spolu s Otcem zakladatelem, jezuitským knězem blahé paměti P. Robertem Kunertem, s kterým jsme se před krátkým časem zde v katedrále také loučili.

V prvním čtení zazněla slova neotřesitelné naděje člověka, který uvěřil. Sv. Pavel říká: Ať jsme živí nebo mrtví, patříme Pánu. Žádný z nás nežije ani neumírá sám sobě, ale žijeme pro Pána, umíráme pro Pána. Tato výzva jistě pronikla srdcem sr. Marty i v oněch chvílích velké milosti, kdy se před mnoha lety rozhodla nabídnout Pánu úplně, zcela sebe samu na život a na smrt.

Jistě si vzpomeneme, že v Janově evangeliu je o Martě dvakrát zmíněno něco důležitého. Je to ve spojitosti s domem, kde bydlely sestry Marta a Marie v Betánii se svým bratrem Lazarem, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. Jednou, když navštívil Ježíš jejich dům, Marta prokázala velkou pohostinnost. Měla moc práce s obsluhou, aby Ježíši připravila to nejlepší, co dům má. Marie, její sestra, si usedla k nohám Ježíšovým, aby naslouchala jeho slovům. Tehdy Marta vybídla Pána, aby Marii domluvil a poslal ji na pomoc s obsluhou. Ale Ježíš jí, jistě laskavě, odpověděl: Marto, jsi pečlivá a starostlivá. Ale dodal, že Maria si zvolila nejlepší úděl, který jí nebude odňat.

Zdá se, že ta slova jsou vůči Martě spíš pokáráním, ale přitom je krásné být pohostinný k Ježíši. Je možné brát ta slova i jako pochvalu. Jestlipak by o každém z nás mohl Ježíš říci – tobě, mně: Jsi pečlivý, jsi pečlivá, jsi starostlivý či starostlivá. Často totiž mnoho věcí vůči Bohu můžeme více či méně zanedbávat a být spíš bezstarostnými než si dělat starosti s jeho zájmy.

Ale pak je tu druhý příběh, kdy vyniká právě Marta před Marií. Lazar zemřel dříve, než Ježíš stačil zdaleka a pěšky přijít do Betánie. A když se blížil, píše sv. Jan, že Marta mu vyšla naproti. Maria zůstala doma. Může se nám zdát, že ty větičky jsou tam jenom jakýsi doplněk navíc. Ale v Písmu sv. není nic navíc, vše má své tajemství. Co je lepší, přátelé? Když se blíží Ježíš, zůstat doma, anebo mu jít naproti, jít mu vstříc? A tentokrát je to Marta, která volí ten lepší úděl. Protože díky tomu se rozvinul dialog mezi Martou a Ježíšem, který zásadním způsobem vlévá naději a osvobozuje nás od strachu ze smrti.

Marta se ptá: Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nebyl umřel. Docela smělá a upřímná otázka na Ježíše. Dodnes si lidé říkají, někdy pochybovačně, někdy třeba napůl rouhavě: Kdyby byl Bůh, nebyla by tady smrt a umírání. A Ježíš tentokrát Martu nepokáral, ale naopak jako by čekal na tuto otázku, protože kdo se Boha ptá, ten se dozví. A dává odpověď do všech věků na tu nejtíživější otázku v našem životě, protože všichni se svým způsobem obáváme smrti a údělu umírání. Ježíš říká: Kdo ve mě věří, i když umřel, bude žít. Může být stručněji a jasněji vyslovena nejvyšší naděje pro nás všechny, kteří se loučíme se svými blízkými? A Ježíš ještě řekne Martě: Věříš tomu? A ona bez váhání řekne: Ano, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn a Spasitel.

A tak při památce této naší drahé sestry Marty můžeme i my, každý v srdci vyslovit prosbu: Kéž i já ti, Pane, vyjdu vstříc. Kéž i já ti, Pane, vyjdu a stále vycházím naproti. Kéž i já vyznávám, že jsi můj Pán a Spasitel, v kterého pevně věřím a který i mě vzkřísí v den poslední.

Existuje hezké staré latinské rčení, dvě slova: „Nomen omen“. Slova, která znamenají „Jméno – znamení“. Kéž se to naplní i na konci pozemské pouti sestry spoluzakladatelky vzácného společenství, sestry Ježíšovy Marty Kaniové, jejíž smrt znamená, že v ní vyšla vstříc Ježíšovi, kterého celým srdcem milovala a jemuž se zcela odevzdala.

Nepřehlédněme v úryvku ani slova, že Ježíš zaplakal u hrobu Lazarova. Vidíme Boha, který pláče s plačícími, stejně jako se raduje s radujícími. A my zároveň cítíme v tomto loučení jakoby hloubku smutku ze ztráty blízkého člověka a spřízněné duše, ale cítíme i radost nad dosažením cíle naplnění životní cesty naší sestry Marty. Pane, potěš i nás a naší sestře otevři domov v nebi.